VINA

26. června 2018 v 21:21 | Briallen |  Jednorázovky
VINA






Dostala jsem se v životě do takového bodu, do které jsem nikdy nechtěla vstoupit ani palcem u nohy. Všecko je špatně. Všecko je špatně a akorát se teď lidi můžou dohadovat, kdo je tomu na vině. A nejlepší na tom všem je, že jsem to já, podle všeho.
Takže teď tu sedím a chtěla bych to ze sebe všecko dostat, napsat to všecko sem, ale místo toho jen koukám na obrazovku a absolutně nevím, jak začít, jak psát, co psát, jak pokračovat. Nevím. Je mi na nic.

Chtěla bych pryč. Chtěla bych zmizet a všecko vypustit z hlavy, už tohle nezažívat. Nezažívat neustálé zklamání z lidí a taky jejich zklamání ze mě. Víte jaký je to pocit, když se na Vás někdo podívá pohledem plným zklamání? Já to vím. Není to příjemný, je to hrozně smutný a ve mě se vždycky něco pohne a mám co dělat, abych se udržela a neječela nebrečela neutíkala... Chápete mě?
Samozřejmě že ne... Ani já sama sebe nechápu.

Je to takhle:
Hledám si novou práci. V té své současné jsem už dala oficiální výpověď, teď jen pracuju do konce výpovědní lhůty. Hledám si novou školku. Rozesílala jsem životopisy kde se dalo. Chodí mi upozornění na mail, když se někde vyskytne nová nabídka práce v mém oboru. Obvolávala jsem školky jen tak, jestli náhodou nemají volné místo. Byla jsem i na několika pohovorech.
Dál.
Chtěla jsem se stěhovat do Brna. Plánuju to už dva roky. Strašně moc tam chcu. A teď, teď to vypadá, že mi to nevyjde, že to nepůjde. Nebudu psát proč, prostě to nejde. Nepůjde. Mrzí mě to. Brečela jsem kvůli tomu a brečím furt, když si na to vzpomenu. Když si představím svůj byt a najednou z něho nebude nic. Můj sen...pufffff... v prdeli.
Dál.
Kamarádi. Jak kdybych neustále dělala něco špatně. Nebylo to tady už? Kolikrát už jsem psala článek o tom, že se na mě lidi vysrali, že mě zradili, že se mnou vyjebali a otočili to, že je to jakože všecko moje vina? Myslím, že párkrát už to tu bylo... Já už nevím, čemu mám věřit. Je to takhle: Kámoš: "Uděláme tohle" Já: "Já bych raději tohle". Kámoš: "Ale tohle bude tak a tak a takhle je to lepší." Já: "Okej, uděláme to teda podle tebe." A takhle to je furt furt furt. A pak najednou, jednoho dne, udělám nebo řeknu něco, co chcu já. Řeknu svůj názor. Řeknu svůj pohled na věc. Řeknu, jak to vidím mýma očima, řeknu mou stranu pohledu, řeknu něco, co ten druhej nečeká. A co se stane?
Normální odjeb.
Prostě oni: "No, takže nazdar"
A je to.
A su tady já, sama, nechápající, co jsem udělala zle. Přemýšlím a přemýšlím, v hlavě si přehrávám, co jsem udělala špatně, co jsem mohla udělat jinak a líp a nic mě nenapadá. A ještě dostanu vynadaný jakože su naivní a že chyba asi bude ve mě a že já jsem tomu na vině, že je to moje vina, že nikdy neříkám co si myslím, že su úplně blbá a přecitlivělá.
Tyjo a víte co je na tom zajímavý?
Že nejsu naštvaná.
Nejsu.
Já nejsu naštvaná ani uražená.
Ne.
Já se nezlobím.
Nebo jo, zlobím se na sebe.
Zlobím se, že věřím lidem, že se starám pořád jen o to, aby oni byli šťastní a aby oni měli všecko, aby byli spokojení. Ale přitom se nikdo z nich nestará o to, abych byla spokojená já. Proč? Proč se takhle nechávám ponižovat od lidí, kterým jsem já u prdele? Jakože... A to myslím vážně, prostě, proč se tohle děje? Protože ke mě nemají respekt. Prý: "Nikdy neřekneš co si myslíš."
Debilové.
Já VŽDYCKY říkám, co si myslím, jenomže nikdo mě neposlouchá, nikdo mě nechce slyšet, každý chce slyšet jen sebe a jen svou pravdu. A když se mu nelíbí, co říkám já, tak to prostě zazdí. Konec. Ne, neřeklas to.
Řekla.
Neřeklas.
JO, řekla sem to. Neposloucháš mě.
Krucifix.
Ne, tyvole, su na sebe tak strašně nasraná. Na sebe, že k sobě nemám takovou úctu, abych věděla, abych poznala, co už je přes čáru a co bych si neměla nechávat líbit. Ale já to prostě v ten moment nepoznám. A pak, když to někomu vypravuju, tak mi řekne: "Tyvole, takhle s tebou nemá co zacházet. To si říká kamarád/kamarádka? Ty by sis měla říct sama co chceš a udělat to. Takhle by se k tobě neměli chovat. Tohle je přes čáru." A já jen stojím a čumím a pomalu mi to dochází, jak se ke mě lidi chovají a říkám si.. Probůh, vždyť to je pravda, toto by se fakt nemělo dít...
Ale děje se to.
A já su natolik srab, tak moc se bojím, že ty lidi ztratím, že si všecko nechávám líbit.
No ale poslyšte... Copak bych se měla starat o to, jestli ztratím lidi, kteří se ani zaboha nestarají o to, jestli ztratí mě? To fakt?
Nemělo by to být tak nějak oboustranné?
Proč se cítím jak pytel hoven.
Proč se ke mě lidi chovají, jak kdybych byla pytel hoven.

Něco na závěr.
Když člověk nemá rád sám sebe, nemůžou ho mít rádi ani ostatní lidi. Když k sobě člověk nemá úctu, nebudou k němu mít úctu ostatní. Když člověk nerespektuje sám sebe a nestojí si za svým slovem, nebudou ho ani jeho slovo respektovat ostatní lidi.
Já se začínám mít ráda a opravdu, opravdu sama sebe respektuju. Respektuju se natolik, abych měla nějaký ten pud sebezáchovy a abych si vážila svého vlastního života. Takže teď.. Teď už na to nemám.
Nemám na to, nechávat si v životě lidi, kteří ze mě vysávají energii, kteří mi berou chuť do života. Ano, pravda, na to někdy stačím sama. Ale jde o to, že toto už snášet nechcu.
Takže ne.
Budu myslet předně na sebe.
Podle mě to není sobecké. Je to potřeba k tomu, aby se člověk udržel naživu. Je to volání o pomoc.

Co mi z toho plyne?
Projevit svůj názor, ale také přijímat názory ostatních a akceptovat je.
Neurážet se kvůli výtkám druhých, ale zamyslet se nad tím a říct si: "Hm, co bych mohl změnit?" "Aha, asi se mu to nelíbí, tak to v jeho přítomnosti dělat nebudu, nebo se o to aspoň pokusím."
Neignorovat. Vzdálenost nerozděluje lidi. Mlčení ano. Raději napsat: "Nemám čas." nebo "Nemám náladu, pak se ozvu.", než mlčet a ignorovat. Ten druhý pak neví, na čem je.
Být sám sebou. Pokud tě lidi takhle nepřijmou, pokud se jim takhle nelíbíš, nejsou to lidi pro tebe.



Potřebuju si zařídit pas.


Děkuju, že sis to přečetl, ať seš kdo seš.
Tvoje B.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.